Z MOZAIKY ČTYŘEK V NAŠEM TURFU (4.)
Naše krátká zastavení u dostihových let se čtyřkou na konci končíme také čtyřkou. Tedy čtvrtou částí. Zbyly pro ni poslední tři položky, léta 1984, 1994, 2004. Také v průběhu tohoto období se společenské dění u nás otřáslo v základech. Tentokrát konečně v pozitivním smyslu slova, i když původní očekávání, možná hodně naivní, se podle představ mnohých zdaleka nenaplnila a v některých ohledech zůstala „mnoho délek“ za nimi.
I dostihový sport, nejprve v Československé a později v České republice, se potýkal s velkými těžkostmi. Zpočátku dokonce bojoval o holou existenci. Transformace na de facto normální poměry nebyla po čtyřiceti letech poměrů nenormálních, jednoduchá.
První z posledních tří čtyřkových dostihových roků, které si dnes připomeneme, 1984, probíhal ještě za sešněrovaných poměrů „reálného socialismu“. Roky 1994 a 2004 už v atmosféře navrácené demokracie s možnostmi tak dlouho těžko představitelnými.

Ani další třicetiletí, které zahrnuje čtyřkové letopočty, nebylo chudé na politické a společenské zvraty. Zvlášť u nás. Období druhé světové války a ještě krátce před jejím vypuknutím mnichovská dohoda z konce září 1938 znemožnily konání osmi ročníků Velké pardubické. Na závodišti ve Velké Chuchli se po dobu nacistické okupace běhalo. Tedy i v roce 1944.  I když v atmosféře stále silnější germanizace. Na druhou stranu měly dostihy, jako ostatně všechny sportovní akce, které Němci v tomto těžkém období povolili, vysokou návštěvnost. V Protektorátu Čechy a Morava vzali lidé zavděk vším, co jim alespoň na chvíli dalo pozapomenout na válečné strasti.
Rok 1954, první poválečná čtyřka po skončení největšího konfliktu v lidských dějinách, byl ovšem součástí zase jiné totalitní anomálie. Vrcholících padesátých let, jež také těžce poznamenaly mnoho lidských osudů. Následující čtyřka, rok 1964, byla přece jen přijatelnější. Československo spělo i v podmínkách komunistického režimu ke zřetelnému uvolnění. Jenže o dalších deset let později, v roce 1974, bylo už zase všechno jinak. Husákovská normalizace udusila veškeré naděje na demokratičtější poměry.
Sport, včetně toho dostihového, si však vždy dokázal najít svůj modus vivendi.

Z MOZAIKY ČTYŘEK V NAŠEM TURFU (2.)
Je až neuvěřitelné, co všechno se ve světě i u nás může odehrát v průběhu pouhých třiceti let. V plné míře se to týká období druhé části našeho ohlédnutí za dostihovými čtyřkami.
V roce 1904 Rakousko-Uhersko sice zahnívalo, ale ani zdaleka se ještě nehroutilo. V průběhu roku 1914 vypukla první světová válka. O deset let později už naplno probíhala relativně šťastná léta prvního období Československé republiky. V roce 1934 však po celosvětové hospodářské krizi už byl v Německu u moci Hitler. Stále zřetelněji se rýsující hrozba, kterou jeho nástup znamenal, a kterou si většina států a jejich obyvatel ještě příliš nepřipouštěla, se měla brzy naplnit.

Z MOZAIKY ČTYŘEK V NAŠEM TURFU (I.)
V prvním měsíci letošního roku už je čas, abychom navázali na loňské ohlédnutí na trojkové letopočty v historii českých dostihů. Na řadě jsou samozřejmě čtyřky. Jejich největším „trumfem“ je nepochybně rok 1874, kdy vznikla Velká pardubická. Ano, letos to bude 140 let, co se běžela poprvé, a my bychom chtěli toto jubileum v Dostihovém světě různými zajímavostmi z její historie, v řadě případů ne všeobecně známých, pravidelně připomínat. Předtím se ale v několika pokračováních ohlédněme v chronologickém sledu i za dalšími „čtyřkovými“ událostmi v českém turfu. Začínáme devatenáctým stoletím, a to právě oním předposledním rokem jeho třetí čtvrtiny, který lze v jistém ohledu považovat za počátek dostihového novověku v českých zemích. 

Minulý měsíc, 5. prosince 2013, uplynulo sto let od narození Miloše Svobody, významné a nezapomenutelné osobnosti našeho dostihového sportu, spjaté především s Velkou pardubickou. V dějinách našeho nejslavnějšího dostihu, jak na jeho samotné scéně, tak v zázemí, měl a má tento pozoruhodný muž nezastupitelné místo. Mnohokrát se Velké pardubické zúčastnil jako jezdec. Je také jedním z dosud dvaceti šesti prominentů, kteří dokázali tento dostih vyhrát víckrát než jednou. Zvítězil v letech 1946 a 1952. Později se stal historikem Velké pardubické a jejím na slovo vzatým znalcem.  Připomeňme si podrobněji tuto významnou dostihovou osobnost.

V jiném článku se na webových stránkách Dostihového světa věnujeme koním bílé barvy, kteří dokázali ve Velké pardubické zvítězit. Byli pouze čtyři, víc ne. Dosavadní historie ovšem zná ještě jinou čtveřici koní, největších z velikánů, kteří měli možnost, a také se o to pokusili, vyhrát ji čtyřikrát v nepřerušené řadě. Byli to Epigraf v roce 1960, Železník v roce 1990, Peruán v roce 2001 a Tiumen v roce 2012. Dodejme, že až dosud, jako jediný z tohoto kvarteta hrdinů, vyhrál tolikrát Velkou pardubickou Železník. Počtvrté se mu to ovšem podařilo až dva roky nato, co s Josefem Váňou dovršil svůj nepřerušený vítězný hattrick. Zmiňme se ale ještě o jiném trojnásobném držiteli triumfu Sagarovi. Tomu pokus o ten čtvrtý znemožnil osud. Fenomén z let 1981 – 1983, vždy s Pavlem Liebichem, se dva měsíce před VP 1984 při kvalifikačním dostihu ve svých devíti letech vážně zranil a jeho kariéra překážkového koně tím velice předčasně skončila.

Velká pardubická zná řadu jezdců, kterým osud nedopřál ji vyhrát, ačkoli by si alespoň jedno prvenství, jeden zápis do listiny jejích vítězů více než zasloužili. Nejen pro své jezdecké umění, o němž přesvědčovali odborníky i diváky po celá dlouhá léta, ale také pro svůj hluboký vztah k našemu nejpopulárnějšímu dostihu. Ten se stal trvalou součástí jejich pozoruhodné osobnosti.  

Jedním z nejbáječnějších a bohužel „nezvítězivších vítězů“ Velké pardubické zůstal Kamil Kuchovský. V roce 1981, kdy v ní měl jako náš přední překážkový jezdec ve svých jedenačtyřiceti za sebou jedenáct startů bez vítězství, na otázku, jak tuto skutečnost nese, odpověděl: 

„Ono je samozřejmě krásné vyhrávat. A vyhrát Velkou pardubickou, to už je doopravdy něco. Ale přitom to není to hlavní. Nejdůležitější je být u toho, porvat se, bojovat, sportovat. A pak si myslím, že vítězství ještě nemusí být znakem mistrovství. Ne ovšem, že bych Velkou nechtěl vyhrát, byla a je to moje dávná touha…“ 

1973
Rovinová sezóna vstoupila ten rok do historie mimo jiné tím, že na chuchelském závodišti byly poprvé použity startovací boxy. Jak zaznamenal Přemysl Neumann, zkonstruoval je ing. Smola z Institutu pro realizaci zlepšovacích návrhů a vynálezů v Plzni. Novinka, po které volali odborníci i dostihová veřejnost, měla ovšem jenom šest míst. Více než šest koní z ní tedy nemohlo vyběhnout.

Z MOZAIKY TROJEK V NAŠEM TURFU II.

1943
Zatímco v Pardubicích se v letech druhé světové války neběhalo a dráha i tribuny pustly, bylo pražské závodiště ve Velké Chuchli jako jediné na území tehdejšího protektorátu v plné permanenci. I tato, už pátá sezóna v době nacistické okupace probíhala na první pohled „normálně“. Vliv Němců na dostihový provoz ještě zesílil. Prezidentem Českomoravského Jockey Clubu se stal prominentní esesák, SS Brigadeführer a zároveň generálmajor wehrmachtu hrabě Pückler. Jeho zástupcem byl jmenován Eberhard Mauve, bývalý jezdec, později úspěšný trenér, majitel i chovatel, výrazná postava předválečného a válečného dostihového dění u nás.

Z MOZAIKY TROJEK V NAŠEM TURFU I.

V tištěném časopise Paddock Revue jsme se při pohledu do naší dostihové historie ohlíželi, mimo jiné, také za roky, které končily stejnou číslicí jako ten, který se právě psal. Začali jsme v roce 2007, kdy jsme náš zájem upřeli na sedmičky, a skončili v roce 2012, kdy jsme se zaměřili na dvojky. Dovolte nám, abychom na tuto tradici navázali i v Dostihovém světě. A soustředili se pochopitelně letos na trojky. A to přesto, že z letošního trojkového letopočtu ukrojil čas už téměř sedm měsíců, a že i dostihový rok 2013, ostatně nejen dostihový, také vlastně patří z podstatné části do historie.