STARTÉR – REKORDMAN

Psal se rok 1965. Blížila se neděle 10. října a s ní 76. ročník Velké pardubické steeplechase. Populární startér Velké pardubické, člen Kolegia rozhodčích a známý veterinární lékař MVDr. Frantík usoudil, že by měl praporek, jehož odmávnutím odeslal na 6900 metrů dlouhou trať s jedenatřiceti překážkami, předat někomu mladšímu. Tedy někomu…Měl už nějakou dobu vyhlédnuto komu. Chtěl, aby se jeho nástupcem stal Jiří Šindler. Tento sotva osmadvacetiletý zemědělský inženýr, náhradník Kolegia rozhodčích, měl za sebou jako startér dva roky praxe z jiných závodišť, včetně toho nejvýznamnějšího ve Velké Chuchli. Frantíkova nabídka Šindlerovi samozřejmě zalichotila, ale zároveň ho i vylekala. Občas si samozřejmě představoval, že jednou, někdy v budoucnu, bude mít možná i on příležitost vyslat koně a jezdce vstříc tomu nesmírně těžkému, ale současně překrásnému kursu. Že to ale bude tak brzy, ho vůbec nenapadlo.

Trojnásobný majitel triumfu ve Velké pardubické Tiumen v letošním roce nosí v kolonce věku třináctku, protřelý harcovník ale prozatím rozhodně nemíří mezi dostihové důchodce. Reprezentant stáje Köi Dent naopak zůstává u trenéra Josefa Váni a jak potvrzuje majitel Ivo Köhler, šestý start ve Velké v podání nejslavnějšího reprezentanta jeho dostihových barev rozhodně nelze vyloučit.

V TRÉNINKU PŘES TAXIS, ANEB „PŘÍSPĚVEK DO DISKUSE“
Letos to bude dvacet devět let, kdy pravděpodobně poprvé v historii, a nejspíš také, alespoň prozatím, naposledy, došlo ke skoku přes obávaný Velký Taxisův příkop jindy než v průběhu samotné Velké pardubické. V kurzu jiných dostihů se tato legendární a dlouho také velice kontroverzní překážka jak známo nevyskytuje. A zkoušet ji překonat „jen tak“, v rámci tréninku, v rámci přípravy, bylo a je odjakživa něco absurdního. Něco naprosto nepředstavitelného, ba snad svatokrádežného. Zkrátka absolutní tabu.

KONĚ – JEZDCI – UDÁLOSTI (1.)
V tomto roce si připomínáme 140 let od vzniku Velké pardubické. Jak jsme avizovali v úvodu k první části naší rekapitulace za čtyřkovými letopočty, budeme se na webových stránkách Dostihového světa pravidelně, vždy dvakrát za měsíc, věnovat některým zajímavostem z její historie.  Letos, 12. října, se Velká pardubická uskuteční po sto dvacáté čtvrté. Což znamená, že ji další jubileum, a sice 125. ročník, čeká už napřesrok. Proto se za naším nejslavnějším dostihem, jehož historie je bezednou zásobárnou nejrůznějších zajímavých témat, budeme ohlížet také v roce 2015. Střípky z jeho minulosti nebudeme řadit chronologicky, ani podle abecedy. I když začínáme, přece jen trochu symbolicky, jejím úvodním písmenem. Příjmení muže, kterého si připomeneme nejdříve, začíná totiž písmenem A.

Nejpopulárnější kůň České republiky tohoto týdne stojí ve Zhoři u Jihlavy v péči trenéra Grzegorze Witolda Wroblewského. Orphee Des Blins si užívá po deseti minutách slávy klid svého provizorního domova a Wroblewski konstatuje, že s jejím současným stavem nemůže snad ani být spokojenější.  „Vypadá, jako by za sebou měla obyčejný tréninku, nikdo by nepoznal, že absolvovala nejnáročnější dostih v Česku,“ říká trenér na konto klisny, s kterou podruhé zapsal své jméno a jméno stáje DS Pegas do listin české dostihové nesmrtelnosti.

Tři favority  měl letošní ročník Velké pardubické. Dva z nich se dostali do cílové roviny – vítězná Orphee des Blins a na posledním skoku padnuvší Tiumen. Třetí do party – Trezor – se tribunám v rozhodující fázi dostihu neukázal, jeho pouť totiž skončila poměrně záhy a nehrál rozhodně  tu roli, kterou od něj zřejmě  všichni čekali. A důvod? Zlomenina na noze, informuje trenérka Hana Kabelková.

Třetím místem ve Velké pardubické se loňský šampion překážkových jezdců Jaroslav Myška mohl  rozloučit s ideou o  druhé obhajobě titulu. Teoreticky je sice po pardubickém odpoledni stále ve hře, prakticky ale Dušan Andrés udělal podstatný krok k titulu, a v zádech má Josefy Váňu a Bartoše. „Škoda Khalshaniho, to  byl dostih, na který jsem se těšil, a byla tam  slušná šance,“ uvažuje Jaroslav Myška. „S Velkou pardubickou ale můžeme být spokojení. Na klisnu nikdo neměl, třetí místo po tomhle průběhu je paráda…“

Strojově si cválá, vypadá, jako by se vůbec nechumelilo. Zdá se, že se ani nezadýchala. Nikdo na ni nemá. Ostatní jsou rádi, že doběhli… Tak by se dal ve zkratce popsat letošní ročník Velké, který - myslím, že nejen pro mě – byl z hlediska průběhu velkým zklamáním. Při vší úctě k dalšímu fenomenálnímu výkonu Orphee des Blins, tohle mělo daleko k dostihům, které během posledních let Velká představovala – totiž skokansky kvalitním a v závěru dramatickým … Spousta chyb, jeden pád za druhým, zmatek, pobíhající volní koně.

Strojově si cválá, vypadá, jako by se vůbec nechumelilo. Zdá se, že se ani nezadýchala. Nikdo na ni nemá. Ostatní jsou rádi, že doběhli… Tak by se dal ve zkratce popsat letošní ročník Velké, který - myslím, že nejen pro mě – byl z hlediska průběhu velkým zklamáním. Při vší úctě k dalšímu fenomenálnímu výkonu Orphee des Blins, tohle mělo daleko k dostihům, které během posledních let Velká představovala – totiž skokansky kvalitním a v závěru dramatickým … Spousta chyb, jeden pád za druhým, zmatek, pobíhající volní koně. Tohle že měl být vrchol (minimálně té překážkové) dostihové sezony v Česku? Popravdě, již pohled na startovní listinu vyvolával pochybnosti nad kvalitou pole letošního ročníku a průběh bohužel tyto pochybnosti téměř bezezbytku potvrdil. Nemůžu si pomoct, ale při pohledu do dostihového programu jsem se nemohla zbavit dojmu, že jak Cena Labe, tak Cena Vltavy a možná i další dostihy v rámci odpoledne jsou mnohem kvalitněji obsazené, než samotná Velká. A zatímco rámcové dostihy byly parádní, Velká byla minimálně poněkud rozpačitá … 

Statisticky nejúspěšnějším jezdcem nedělního pardubického odpoledne se stal Dušan Andrés. Plný zásah si připsal v Ceně ČASCH s Natalií a následně i ve Stříbrné Trofeji - Ceně společnosti A.S.A. s Čárirayem. Tato dvě vítězství ho posunula do čela žebříčku překážkových jezdců, ale k jeho spokojenosti s bilancí mítinku určitě neméně přispělo i ukořistění druhého místa ve Velké v sedle Nikase…