Návštěva světového dostihového kolotoče v arabské poušti je minulostí.  Nejzářivější hvězdy turfové scény se v neděli z Rijádu vydaly do svých domovů. Všechny  vybavené i zásluhou covidové doby silnými netradičními zážitky, a některé kromě toho také nemalými balíky nově vydělaných dolarů, které na chladném písku závodiště krále Absdulazize čekaly na vyzvednutí.

   Jeden z nejúspěšnějších majitelů ve dostihovém světě,  saúdský princ Chálid Abdula, zemřel minulé úterý ve věku třiaosmdesáti let.  Saúdský monarcha, jehož plné jméno v anglickém přepisu znělo Khalid ibn Abdullah ibn Abdul Rahman ibn Faisal ibn Turki ibn Abdullah ibn Muhammad ibn Saud ibn Muhammad ibn Muqrin Al Saud,  proslul jako majitel Juddmonte Farms a pod  jeho jménem nebo jménem jeho hřebčína se na světových dostihových drahách prezentovali nejlepší koně planety  jako Dancing Brave, Frankel, Arrogate nebo Enable (foto).  

O zhodnocení českého dostihového roku  a výhled duo budoucnosti jsme požádali zástupce českých „jedničkových“ závodišť a slušovického areálu. Hlasy zástupců pražského, pardubického a slušovického závodiště přinášíme na následujících řádcích.

Osmapadesátiletý brazilský fenomén v sedle to dokázal! Jorge Ricardo, nejúspěšnější žokej všech dob, zaznamenal vítězství s neuvěřitelnou visačkou 13 000 – slovy třináct tisíc. Žokej, který příští týden oslaví 59. narozeniny, oslavil neuvěřitelné jubileum na hipodromu Gavea v Rio de Janeiru po suverénním triumfu v sedle Gloriosa Negra.

Ve věku 20 let musela být uspána dvojnásobná vítězka Velké pardubické, bělka Sixteen. Někdejší reprezentantka barev stáje BUC Film trávila poslední roky života v pražském Suchdole při jezdeckém oddílu ČZU. Dostihovou kariéru ukončila v roce 2012 a na konto si připsala 51 startů, z nichž nastřádala 10 vítězství a na dotacích vyběhala přes devět milionů korun.

Vážení přátelé, kolegové, příznivci dostihového sportu.

  Jsem postižená tím, že celoživotně bráním ty, kteří sice mají pravdu, ale neumějí se za sebe prát a tak mám pocit,že se jich pak musím zastat. Tentokrát se jedná o nešťastný dostihový den ve Slušovicích, kde plno lidí odsoudilo pana Mgr. Zdeňka Karlacha-pořadatele dostihů, za řekněme nedbalostní (špatný stav dráhy) zavinění tří velmi smutných fatálních zranění koní, kteří se zúčastnili sobotních dostihů.

SKONČIA DOSTIHY V TALIANSKOM MERANE ?

(od našeho spolupracovníka)

Časovanou bombou na európskej dostihovej mape je istotne Taliansko. Krajinu na Apeninskom poloostrove, najmä priemyselný sever zasiahla pandémia Covid 19 s veľkou intenzitou (238 159 prípadov, 34 514 úmrtí). To sa podpíše aj na negatívnom hospodárskom vývoji krajiny, ktorá podľa analytikov už dlhé roky utráca oveľa viac ako je reálna ekonomická kondícia, kritizujú najmä obrovské výdavky verejného sektora.

Britské dostihy jsou zpět. Po rozjezdu provozu v Německu, Francii, ale i Česku, Polsku či Maďarsku se první červen stal dnem konání prvního britského mítinku v Newcastlu. Obrázky, které se ze severu Anglie rozběhly do světa, vysílaly poselství o naději i o strachu. Opatření, která byla k vidění při prvních mítincích v dalších zemích,  přišla  ke slovu i v Británii. Roušky, opuštěné prostory závodiště a veskrze stresující prostředí na straně jedné, úleva a naděje z toho, že se i v kolébce turfu opět běhá na straně druhé.  Cesta k normálu tam ale bude předlouhá... 

Chcete – li být úspěšným dostihovým žokejem, nestačí vám disponovat olbřímím talentem kombinovaným s muší váhou. Navíc musíte mít cit. V první řadě pro koně, ale nepochybně řadě také pro jejich majitele a trenéry. Když vycházíte s jedněmi, druhými i třetími jako ten nejlepší ve své generaci, disponujete  všemi předpoklady  stát se žokejskou hvězdou. Když si ale k tomu všemu chcete podrobit také srdce dostihové veřejnosti, nezbývá vám, než do svého resumé přidat vlastnosti a schopnosti dokonalého baviče. Tím, kdo všechny uvedené předpoklady splnil možná nejlíp ze všech žokejů v dějinách, je Frankie Dettori. Rodák z Milána, jehož si zamiloval celý dostihový svět.

(článek z dubnového čísla časopisu Kůň)

Netuším, čím to je, ale poslední březnový den nejednoho kalendářního roku přináší často smutné zprávy. Poprvé jsem si to uvědomil před sedmačtyřiceti roky, když 31. 3. 1973 zemřel Ota Pavel. Úžasný člověk, skvělý novinář a spisovatel, kterého, ač jsem byl téměř o půl druhého desetiletí mladší, jsem měl tu čest považovat za svého přítele.