Kongeniální dvojice

Oba patří k největším postavám Velké pardubické. Jak nezapomenutelný ryzák Sagar (Gambrinus-Saragosa), tak jeho jezdec Pavel Liebich, trojnásobní vítězové z počátku osmdesátých let minulého století. Současně také, a to přes tři po sobě následující triumfy, i k jejím velkým smolařům. Byli však úplně první dvojicí vůbec, která dosáhla vítězného hattricku bez jediného přerušení. A to v roce, kdy od založení VP uplynulo 109 let, a v jejím 93. ročníku. Na Sagara s Pavlem Liebichem, kteří vyhráli v letech 1981 – 1983, později v tomto ohledu navázali Železník-Josef Váňa (1987 – 1989), Peruán-Zdeněk Matysík (1998 – 2000) a Tiumen-Josef Váňa (2009 – 2011). Dodejme, že jedinečnou možnost rozšířit dosavadní počet těchto čtyř hattrickových dvojic na pět mají letos vítězové předminulého a minulého ročníku Orphee des Blins s Janem Faltejskem.

Významné dostihy

Co by archiválie z historie karlovarského závodiště obsahovaly bez důležitých dostihů, slavných lidí a výborných koní? Strohá fakta. Dostihové dějiny naštěstí netvoří pouze čísla. Podívejme se tedy na nejvýznamnější dostihy a nejlepší koně, kteří jsou s karlovarským závodištěm spojeni. Určit top dostih není jednoduché. Každý je nějakým způsobem výrazný a v historii závodiště hraje velkou roli.

29. května uplynulo 115 let ode dne, co se ve Vysokém Mýtě narodil Rudolf Popler. Dvojnásobný vítěz Velké pardubické, jedna z jejích nejvýznamnějších a nezapomenutelných osobností. Hrdina, ale také nejtragičtější postava její historie.
Dědictví po strýci Rudolfovi
Když přišli v rodině mlynáře Alberta Poplera společně se svou sestrou, dvojčetem Annou, na svět, měli už dva dospělé bratry – dvacetiletého Alberta a devatenáctiletého Jana. Pozdější úspěšný a populární sportovec v letech první republiky trávil dětství v nádherném koutě východočeské přírody, v prostředí mlýna Jangelec. Otcova profese ho příliš nezaujala. Daleko více se, pokud jde o zájmy, podobal svému strýci a zároveň kmotrovi Rudolfovi. Zdědil po něm nejen jméno, ale také lásku ke koním, která se později změnila v hluboký, vyloženě osudový vztah.

Ani dlouhá a velkolepá historie čtrnáct desítek let existující Velké pardubické nepamatuje pouze šťastná období. Vedle tučných let zažila i ta hubenější. Těch povedenějších ročníků však bylo určitě nepoměrně více. Opomenout ale nelze ani ty druhé. I když každá Velká pardubická, byť třeba sebeskromněji obsazená, byla vždycky mimořádnou a sledovanou událostí.

V sezoně 2014 oslaví karlovarské dostihové závodiště významné jubileum. Bude tomu přesně 115 let, co domácímu obyvatelstvu, lázeňským hostům a váženým návštěvníkům z celého světa nabídl jedinečný areál zábavu i společenské setkávání na nejvyšší úrovni. Vydáme-li se po stopách jeho bohaté historie, zavedou nás až do roku 1893. To se v Karlových Varech sice dostihoví koně ještě neproháněli, ale fungovala jezdecká škola. Společenský život města byl na konci 19. století zcela přizpůsobený nejrůznějším rozmarům vážených lázeňských hostů ze všech koutů světa. Nápad jistého karlovarského občana Kohla, a to vybudovat na zelené louce kousek od léčivých pramenů závodní dráhu, vyvolal velký ohlas. Počátkem července 1899 se nedočkavým návštěvníkům poprvé otevřely brány nového závodiště. Slavnostní den si nenechalo ujít na deset tisíc diváků. Dostavili se navzdory neustávajícímu lijáku. Takový počet návštěvníků můžeme dnes jen tiše závidět.

Postavou byl malý, patrně ještě o dost menší než jeho zpravidla také nevysocí jezdečtí kolegové a konkurenti. Výkony v sedle překážkových koní ve Velké pardubické, ale nejen v ní, však Richard Harry Fletcher většinu svých soupeřů obvykle zastiňoval. Nejtěžšího překážkového dostihu na evropském kontinentu se on, rodilý Ostrovan ze země, která dala světu starší sestru VP, Grand National Steeplechase v Liverpoolu, poprvé účastnil ještě v prvním desetiletí jeho existence.

Šestinu z přihlášených koní pro letošní edici Velké pardubické s Českou pojišťovnou  v přípravě vede v přípravě Josef Váňa.  Z jednašedesáti dnes zaregistrovaných přihlášek je totiž jako trenér uveden u plné desítky, již vede třináctiletý veterán Tiumen a jako krosový nováček v ní figuruje loňský hrdina letního Poháru Josefa Váni Soros.  Sedm koní má hlášeno  velkokarlovické dostihové centrum v součtu přihlášek Františka a Radka Holčákových, čtyři koně hlásí Stanislav Popelka. Jediným koněm je zastoupen Grzegorz Witold Wroblewski, ten ovšem hlásí hrdinku minulých dvou ročníků Orphee des Blins.  Z velkých osobností minulých let na přihláškách naopak chybí jméno Trezora, který se má letos soustředit na Francii.

PĚTKRÁT CHALOUPKA

Při Velké pardubické 2014 si připomeneme dvě zajímavá půlkulatá jubilea. Uplyne totiž 45 let od prvního vítězství legendární dvojice Korok – Václav Chaloupka a 35 let od triumfu dvojice Legenda – Jiří Chaloupka. Václav a Jiří Chaloupkovi jsou jediní bratři, jimž oběma se podařilo Velkou pardubickou vyhrát. Starší ze sourozenců Václav dominoval jako první jezdec historie v VP čtyřikrát, mladší Jiří jednou. Jméno Chaloupka se tak na listině vítězů, jejíž dlouhý seznam byl založen před sto čtyřiceti lety, skví pětkrát. Pojďme si ony „chaloupkovské“ Velké pardubické, které se do její historie výrazně zapsaly a jsou dnes už vpravdě klasické, připomenout.
První vítězství tehdy sedmiletého Koroka a Václava Chaloupky, který tři měsíce předtím oslavil své dvacáté první narozeniny, se zrodilo v roce 1969. Předcházela mu, jak milovníci a znalci Velké pardubické velmi dobře vědí, těžko uvěřitelná, ale naprosto pravdivá a jímavá historie, kterou nelze tuto část našeho seriálu nepřipomenout.

PRŮKOPNICE A JEDINÁ VÍTĚZKA
První ženou, která se odvážila absolvovat Velkou pardubickou, byla Lata (plným jménem Marie Immaculata) Brandisová. Od roku 1921 se zúčastňovala dostihů ve Velké Chuchli, absolvovala jich celou řadu, jak rovinových, tak překážkových a také podzimních loveckých jízd. Výborně si vedla i na parkúrech. V roce 1927 poprvé startovala ve Velké pardubické. Jako dvaatřicetiletá se vyhoupla do sedla starší polokrevné klisny Nevěsty.

Dobrý den, vážení přátelé dostihového sportu,

včera jsem byl zvolen prezidentem Jockey Clubu České republiky.Této volby si velmi vážím, i když kandidaturu jsem přijal na poslední chvíli a to zejména ze dvou důvodů:
Jednak jsem cítil za povinnost zabránit některým Lžiisidorům, u kterých ambice významně předbíhá jak rozum, tak morálku, aby v případné budoucí volbě, při absenci seriozních kandidátů, byli zvoleni oni. Druhým důvodem byly potom smutné osobní zkušenosti z posledního zasedání Svazu chovatelů a majitelů, kdy naše upřímné i finančně výrazně podpořené úsilí o zlepšení bylo zlehčováno a dehonestováno a jak to zpravidla bývá zejména těmi, kteří kromě vlastního se předvádění, nikdy nic pozitivního ve prospěch celku nepřinesli.A protože jedna stará pravda říká, že mnoho dobré práce přijde nazmar jen pro to, že jí není vykonáno o trochu víc, jako jeden z členů prezidia Svazu chovatelů a majitelů jsem kandidaturu přijal a ve zcela průhledné snaze prosadit pořádek chci pokračovat.