Každý z významných dostihů má svá NEJ. V posledním dílu speciálu vám přiblížíme ta, která se váží k St. Legeru.

Nejvíce vítězství v roli trenéra získal František Vítek (7 vítězství), jehož první triumf připadá na rok 1976, kdy pro Státní statek Benešov a jezdce Jaroslava Kunčara připravil Cobalta, posledním úspěchem bylo pak vítězství Reguluse s Liborem Šindarem v roce 1995.

Ze současných trenérů  připravil nejvíce vítězů nejdelší klasické zkoušky František Holčák. Velkokarlovický kouč se radoval hned pětkrát a ve třech případech se jednalo o Trojkorunu.

Jen málokterý dostih se může pochlubit takovou magií čtyřek jako St. Leger. Čtyřikrát v něm dominovaly ženy jezdkyně, čtyřikrát jej vyhrála žena trenérka a právě St. Legerem před čtyřmi lety dotáhl František Holčák úspěšně do konce svou třetí Trojkorunu. Dnes se podíváme na ženy, které ve vytrvaleckém dostihu bodovaly jako jezdkyně.

V neděli 1. září se vrací dostihové dění na centrální závodiště v Praze–Velké Chuchli. Vrcholem programu bude poslední a zároveň nejdelší klasický dostih sezóny– St. Leger. Proč běháme St. Leger a jaká jsou jeho nejzajímavější NEJ? To vše vám přiblíží speciál, věnovaný právě tomuto dostihu. Dnes o těch, kteří získali nejvíce vítězství, a to jak na poli jezdeckém, tak i trenérském či majitelském.

1973
Rovinová sezóna vstoupila ten rok do historie mimo jiné tím, že na chuchelském závodišti byly poprvé použity startovací boxy. Jak zaznamenal Přemysl Neumann, zkonstruoval je ing. Smola z Institutu pro realizaci zlepšovacích návrhů a vynálezů v Plzni. Novinka, po které volali odborníci i dostihová veřejnost, měla ovšem jenom šest míst. Více než šest koní z ní tedy nemohlo vyběhnout.

Z MOZAIKY TROJEK V NAŠEM TURFU II.

1943
Zatímco v Pardubicích se v letech druhé světové války neběhalo a dráha i tribuny pustly, bylo pražské závodiště ve Velké Chuchli jako jediné na území tehdejšího protektorátu v plné permanenci. I tato, už pátá sezóna v době nacistické okupace probíhala na první pohled „normálně“. Vliv Němců na dostihový provoz ještě zesílil. Prezidentem Českomoravského Jockey Clubu se stal prominentní esesák, SS Brigadeführer a zároveň generálmajor wehrmachtu hrabě Pückler. Jeho zástupcem byl jmenován Eberhard Mauve, bývalý jezdec, později úspěšný trenér, majitel i chovatel, výrazná postava předválečného a válečného dostihového dění u nás.

Pozn. autora:
Na konci minulé, 4. části 24. kapitoly jsem avizoval závěr literárního zpracování životního příběhu Františka Vítka na středu 5. června. Snad mi čtenáři Dostihového světa prominou, že s úplně posledním dílem tohoto vyprávění se budou moci seznámit ještě o týden později. Tedy ve středu 12. června.
PF

24. kapitola: NA KONCI TISÍCILETÍ (5. část)
Vítězstvím Reguluse v St. Leger 1995 se počet klasických vítězství koní trénovaných Františkem Vítkem na rovnou třicítku nejen zaokrouhlil, ale také uzavřel. Významných úspěchů však jeho svěřenci dosáhli potom ještě celou řadu. Přesto František tvrdí, že poté, co se jeho a Smolíkova cesta rozešly, už to nebylo ono. Že může jít o rozhodující předěl v jeho i Vlastově kariéře, cítil František od okamžiku, kdy mu jeho dlouholetý první jezdec své rozhodnutí oznámil.

24. kapitola: NA KONCI TISÍCILETÍ (4. část)

Syn věhlasných rodičů
Necelé dva měsíce po šokující Smolíkově tragédii poslal František Vítek poprvé na start jednu ze svých dvouletých akvizic. Byl jím Regulus. V Napajedlích narozený a odchovaný syn ne ledajakých rodičů – Lincolna a Redakty, která přicestovala do svého rodiště k připuštění ze slavného německého hřebčína Schlenderhan. Byl to samozřejmě původ jako hrom. Otec, syn Masise a Likoni, sám na naše poměry také vynikající plemeník. Matka, dcera Dakoty a Redaktion, trojnásobná klasická vítězka, vrstevnice a soupeřka Kleóna, v roce 1985 nejlepší starší klisna v NSR. V následujícím roce tu byla zařazena do chovu. U nás o ni v chuchelské stáji Hřebčína Napajedla pečoval jako trenér Jaroslav Mašek, Františkův dlouholetý kolega a zároveň jeden z jeho velkých konkurentů. V NSR se pak klisně věnoval Heinz Jentzsch.

24. kapitola: NA KONCI TISÍCILETÍ (3. část)
Vlasta Smolík v Chuchli
Smolíkův přestup do Chuchle však Františka Vítka trápil i kvůli něčemu jinému. Ne jednou, a ne pouze několikrát, si nemohl nepovšimnout, že z patnáctinásobného šampióna, našeho nejúspěšnějšího žokeje všech dob, se ve zdejší specifické společnosti lidí ze stájí stává tak trochu někdo jiný. Že se přičiněním atmosféry, která ve Vlastově staronovém působišti panuje, posouvá stále blíž k těm, kteří ji spoluvytvářejí. Kteří jsou sice realitou, ne však ozdobou zdejšího prostředí. K těm, kteří jistě nejsou žádní společenští vyvrhelové, ale kteří přece jen přistupují ke své práci a vůbec k životu a jeho hodnotám způsobem, jenž byl Františkovi, při vší jeho tolerantnosti a pochopení pro různé lidské slabosti, vždy cizí.

24. kapitola: NA KONCI TISÍCILETÍ (2. část)
Lévi
Napětí mezi dvěma protagonisty československého turfu sedmdesátých a osmdesátých let postupně povolovalo. Oba si ale museli zvykat na to, že už k sobě nepatří, alespoň ne do té míry jako dříve. Rozhodně si však jeden druhého nepřestali vážit. Věděli dobře, co pro sebe znamenali, jejich zájmem nebylo všechno zpřetrhat. Vlasta, František to na něm pozoroval stále zřetelněji, měl v souvislosti se svým odchodem z Lysé výčitky svědomí. Trenérovi ho bylo nakonec čím dál víc líto. I proto se nechtěl, ale také nemohl, zříci Vlastova jezdeckého mistrovství. Musel se však smířit s tím, že se Smolíkem nemůže počítat kdykoli. V průměru to nakonec vycházelo tak na jeden až dva dostihy za odpoledne, samozřejmě ty velké.