22. kapitola: MÍTINKOVÉ REMINISCENCE (1. část)
Do Varšavy po osmnácti letech
V druhé polovině sedmdesátých let minulého století se František Vítek postupně ujímal mezi československými trenéry rovinových koní vlády. Šampiónem se stal poprvé v roce 1976, když dosáhl třiceti vítězství. Podruhé v roce 1978 s dvaceti osmi prvenstvími. Právě v průběhu této sezóny byl také prvně pověřen závěrečnou přípravou našich koní vybraných pro start na mezinárodním mítinku socialistických států. Ten rok se konal ve Varšavě.

PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (6. část)

Dokonáno jest… 
Vše bylo předběžně dohodnuto tak, že Kleón odběhne v Mnichově 15. září 1985 jeden dostih. Pokud podá výkon, který zaujme, přejde případně po určité době strávené doma do německého tréninku. Podobně jako Redakta, kterou měl v pronájmu jeden Mittelsteinerův známý, původem Američan. Sám Mittelsteiner o něm mluvil jako o gangsterovi. Je však třeba říct, že Redaktě se v Německu dařilo. Jak odborníky, tak diváky, zaujala.
Byly to takové časy. Všechno za železnou oponou se jevilo lákavě. Jako šance, kterou je třeba využít. Právě s tím kalkulovali mnohdy lidé, kteří si takovou důvěru třeba ani nezasloužili. Ne že by ji chtěli vyloženě zneužít. Třeba však takové možnosti, jak se nám to jevilo odtud, ani neměli. Bůh suď, bylo-li v tom více snahy po dobrém kšeftu, nebo zda chtěli skutečně pomoci.
Když bylo Františkovi jasné, že s výjezdními doložkami pro něho i pro Vlastu Smolíka je amen, zvažoval, jestli tam samotné koně, z nichž každý měl startovat v jiném dostihu, vůbec má poslat. I když všechno bylo už tak rozběhnuté, že by bylo bývalo obtížné to zastavit. Jedním z velkých problémů bylo jezdecké obsazení. V tom ovšem pan Mittelsteiner žádnou potíž neviděl. Řekl, že žokeje, a dobrého žokeje, pro Kleóna má. 
Při cestách do Československa doprovázela Tomáše Mittelsteinera mladá Němka. Jmenovala se Regína. I ona pracovala na závodišti v Kolíně nad Rýnem. Několik let předtím se vyučila, jenže pak se nechala reamaterizovat. Jako amatérka jezdila občas i u nás. Hlavně pro tehdejšího trenéra Tochovic Jaroslava Kunčara. A pan Mittelsteiner, který oba Františkovy koně v pořádku dovezl na mnichovské závodiště, posadil na Kleóna v Mnichově Regínina přítele. Což ovšem nebyl ani trochu zkušený jezdec. Navíc předtím jezdil jen překážkové dostihy. To tady ovšem nikdo netušil.
V sobotu, den před dostihy, koně na mnichovské dráze kentrovali. Kleón přitom ztratil podkovu. Další špatné znamení? Takových podkov ale koně ztratí…Vzápětí mu dali novou.
V neděli 15. září (v ten den se v Karlových Varech, kde byl i František Vítek, konal St. Leger), vstoupil Kleón naposledy v životě do startovních boxů. Před ním byla trať dlouhá jen 1400 metrů. Ani to nebylo samo o sobě ideální. Jenže dostih, délkou distance pro něj vhodnější, vypsán nebyl. Na startu Kleón zaváhal. Patrně i vinou jezdce, který rozhodně nebyl pilotem formule jedna, jímž v porovnání s překážkami dostihy rovinové jsou. Na kluzké, deštěm vydatně zkropené dráze se dlouho nemohl dostat na nohy. Navíc, zvyklý na střelhbitého Vlastu Smolíka, musel být v sedle s jezdcem, jenž se více než kvalitnímu rovinovému žokejovi podobal pytli brambor, nepochybně nesvůj. Přesto, zvyklý bojovat a vítězit, pustil se československý hřebec do stíhání soupeřů, kteří mu utíkali. Snad svou roli v těch nešťastných okamžicích sehrál i jeho trochu zvláštní cval. Všemi těmito nepříznivými okolnostmi byl Kleón nepochybně vyveden z míry. Nechtěl se však dát. A právě to se mu zřejmě stalo osudné. Možná si sám, v jakési pohybové křeči, „zašlápl“ zadní nohou tu přední…  Bylo to hrozné zranění. František to později viděl na fotografii. Nedávalo ani nejmenší možnost uchovat Kleóna při životě…

PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (5. část)

Začalo to Velkou květnovou
Ani Kleón, stejně jako Nikolas, nebyl kůň kdovíjak odolný. Spíš měkota než nezničitelný stroj na běhání. Jeho mohutná tělesná konstituce mohla vyvolávat opačný dojem, ale nebylo to tak. Jeho zdraví, jeho pohybový aparát bylo třeba neustále hlídat.
I proto Kleón, nejnovější monarcha československých dostihů, vyběhl v roce 1985 podstatně později než v předcházející sezóně. František Vítek mu premiérový, a hned velmi ostrý start, nachystal až do chuchelské Velké květnové ceny, která se konala 19. 5. Od posledního hřebcova vítězství ve Velké ceně hlavního města Prahy uplynulo téměř sedm měsíců. Ale Kleón očekávání nezklamal. Svůj jubilejní desátý start proměnil na mílové distanci v osmé vítězství, navíc opět jednoznačné. Přitom měl velmi silné soupeře. S řadou z nich sváděl souboje, a vždy úspěšné, už jako tříletý. Teď jich bylo celkem sedm. Dva byli jeho vrstevníky, čtyři byli starší. Do čela dostihu se Kleón se Smolíkem dostal už v první polovině cílové roviny a vyhrál o tři a půl délky před druhým Nikolajem a o pět půl před třetím Mysem. Z dalších známých Kleónových konkurentů byl Pittsburgh čtvrtý, Mauritius pátý, klasický vítěz z minulé sezóny (Velká jarní cena) Zorro poslední, osmý.
Druhou červnovou neděli vyslal František Vítek Kleóna do Ceny Jazdectva o 200 metrů kratší. V dostihu na 1420 m (s falešnou bariérou) podal velký výkon motešický hřebec Mys, který téměř rok neporaženého Kleóna v posledních metrech dostihu doslova přesprintoval. O vítězi rozhodla až cílová fotografie. Na její vyvolání a vyvěšení čekaly před cílovou věží stovky lidí, kterým se nechtělo věřit, že Kleón nevyhrál. Ale bylo to tak. Mys s žokejem Dolejším byl v cíli o hlavu dříve než Kůň roku 1984 s žokejem Smolíkem, jemuž mnozí porážku jeho hřebce do značné míry přičítali.
14. července vidělo Kleóna se Smolíkem dějiště jejich nádherného vítězství na mezinárodním mítinku socialistických států v Berlíně v předešlém roce. Hřebec se tu se svým stálým jezdcem zúčastnil populární Hoppegartenské míle a opět našel přemožitele. Dokonce dva. Vítěznému Orantesovi z NDR podlehl o jednu a půl délky, druhému Vilniusovi z Polska o pouhý krk. Byla to však poslední Kleónova porážka, celkově čtvrtá, v kariéře. Do jejího konce však pohříchu zbývaly pouze dva dokončené dostihy.

PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (4. část)

„Matlák“
Dostal jméno po aténském státníkovi, který žil v pátém století před naším letopočtem. Na svět přišel, stejně jako Nikolas, v napajedelském hřebčíně, ale o šest let později. V roce 1981, kdy se Nikolas stal Koněm roku a kdy se také s dostihy rozloučil. Na rozdíl od Nikolase byla však kariéra dalšího Behistounova syna Kleóna (Behistoun – Kleopatra) až příliš krátká. Netrvala ani celé dvě sezóny. Přesto se natrvalo zapsal nejen do srdce svého trenéra Františka Vítka, žokeje Vlastimila Smolíka a dalších přímo zainteresovaných osob, nýbrž všech lidí u nás, kterým učarovaly dostihy. A to přesto, že tragicky, nešťastně a svým způsobem i nesmyslně, odešel na vrcholu své výkonnosti. V době kdy by byl dál potvrzoval své mimořádné kvality.
František si ryzáka Kleóna ale oblíbil až po určitém čase. Když zjistil, že patří mezi nejlepší z koní, kteří mu kdy byli svěřeni do tréninku. Od počátku si však byl dobře vědom jeho nedostatků. Proti vytříbenému Nikolasovu stylu byl Kleón vlastně vyložený „matlák“. Jeho cval, jakkoli typický, nebyl prostě nic moc. To nebyla u Behistounových potomků kdovíjaká výjimka, někteří „utíkali“ prostě divně. A Kleón patřil mezi ně. Kam se hrabal na svého předchůdce. Elegána, prince, fešáka Nikiho…  
V prvních měsících dělal Kleón, který také neprošel napajedelskou dražbou, svému trenérovi opravdu starosti. František dokonce určitou dobu uvažoval o tom, že ho snad vrátí domů. Do Napajedel. Ač si s ním ve stáji dávali všichni opravdu velkou práci, a nejvíc si lámal hlavu František, neuměl Kleón dlouho vlastně vůbec nic. Jako dvouletého si ho František ani neodvážil poslat do žádného dostihu. Ne proto, že by nebyl zdravý, jako se to stávalo, předtím i potom, v mnoha jiných případech. Nýbrž proto, že Kleónovi to opravdu nešlo. Přesněji řečeno neběhalo.

21. kapitola:
PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (3. část)
V Chuchli po čtrnácti měsících
Jenže rok 1980 trenérovo očekávání zklamal. Ani ne tak proto, že v dalším ročníku Velké květnové ceny doběhl „playboy Niki“ o hlavu až druhý za dalším Františkovým svěřencem Century Chiefem, jiným napajedelským odchovancem a reprezentantem, který ovšem jako syn nezapomenutelné klisny Century hájil barvy časopisu Mladý svět. Nýbrž proto, že potom téměř celou sezónu promarodil. Nikolas nebyl skutečně ani zdaleka ze železa. Už výkon ve Velké květnové byl evidentně poznamenán zdravotními potížemi. V této sezóně se pak na dráze objevil pouze jednou. A to v NDR ve Freundschaftspreis, v níž se museli kůň, trenér Vítek a žokej Smolík smířit s pátým místem. Hřebec navíc nedoběhl do cíle v pořádku. Znovu před ním byly měsíce léčení a potom dlouhá rekonvalescence.
Zbývala mu však ještě jedna sezóna. Pátá, už neodvratně poslední. Z někdejšího neposedného hřebečka se stal matador. Stále byl ovšem velmi pohledný. Předcházející léta kariéry na Nikolasově impozantním exteriéru vůbec nic neubrala. Kam přišel, tam byl obdivován.

21. kapitola:
PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (2. část)
Velmi lehce 4
oba dostihy, které Nikolase po Ceně časopisu Jazdectvo čekaly, měly hodně společného. Tmavý krasavec z Napajedel, respektive z Lysé nad Labem, na kterém mohli diváci stojící okolo paddocku nechat oči, měl jak ve Velké květnové ceně, tak ve Zlatém poháru (tehdy Zemědělských novin) stejný počet soupeřů. Vždy pět, tedy číslo nikterak vysoké. V jeho sedle pokaždé byl, což pochopitelně nebylo žádné překvapení, Vlastimil Smolík. Jak v prvním měření sil našich prominentních starších koní, tak v tom druhém Behistounův velmi zdárný syn zvítězil, v obou případech v roli jasného favorita. Naprosto totožný byl i výrok rozhodčího, který zněl velmi lehce 4. Jak při Velké květnové, tak při Zlatém poháru nastupovali do boxů společně s Nikolasem ještě svinčický Isotop a napajedelský Livorno.

21. kapitola:

PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (1. část)

Nejlepší z Behistounů

V době, kdy dominovali Valdaj, nebo Latina, které jsme věnovali předcházející kapitolu, probíhala souběžně také část kariéry asi vůbec nejlíbivějšího koně, kterého František Vítek kdy trénoval. A patrně jednoho z největších čtyřnohých krasavců tohoto období našeho dostihového sportu vůbec. Tmavý hnědák Nikolas byl mimořádně inteligentní, nádherně stavěný, ne však příliš robustní, spíš štíhlý. Elegantní kůň velmi příjemné povahy a důstojného, až aristokratického chování. Nebyl to však zdaleka jen koňský playboy, nýbrž také charismatický plnokrevník vynikajících kvalit. Říkalo se mu i princ. Ve stáji u Františka ho ošetřovala Jana Kafková a Nikolas byl její velký miláček. Na dostihových dráhách působil nepoměrně déle než jeho současnice a stájová družka Latina, která po svém vítězství v St. Leger, posledním z celkových sedmi a ničím nepřerušených, odešla do chovu. 

20. kapitola: 
POSLEDNÍ MASISKA (3. část)

Splněný sen Vlasty Smolíka
Několik desítek sekund po startu proběhli koně poprvé cílovou metou. V prvním oblouku byla situace, jak to ostatně bývá obvyklé, nepřehledná. Někteří z těch, jimž se přisuzovali slušné šance, se drželo vpředu, jiní jako by ani nebyli vidět. U mezníku 1600 metrů, tedy v okamžiku, kdy koně měli za sebou třetinu tratě, jeden z nich, s jezdcem v modrobílém podélně pruhovaném dresu, typických barvách napajedelské stáje Františka Vítka, spadl. Několik senzacechtivých fandů, kteří tehdy „pouze“ čtyřnásobnému rovinovému šampiónovi právě nepřáli, i těch, kteří mu naopak drželi palce a přáli si, aby si vynahradil loňský nešťastný ročník, ale zároveň měli i obavy, že mu to zase nevyjde, vykřiklo: „To je Smolík!“

20. kapitola: 
POSLEDNÍ MASISKA (2. část)

Hodná a trochu veselá
Další pohroma, kterou osud seslal nejen na Latinu, ale na celou její stáj, na všechny, kteří jí byli nablízku, na sebe nenechala dlouho čekat. V zimní přestávce měla velký problém s okem. Určitou dobu dokonce hrozilo bezprostřední nebezpečí, že na ně oslepne. Nejčernější obavy se nakonec nenaplnily, klisna se i z této šlamastyky díky kvalitní péči, veterinární i stájové, dokázala vylízat. Jen co se ale po této stránce pozdravila, čekala ji a celý personál tréninkového střediska v čele s Františkem Vítkem sice krátká, zato hodně horká chvilka.     Ošetřovatelem Latiny, a nutno říci, že vzorným, byl Petr Vlasák, který ji často jezdil i v práci. Petr byl zároveň také naprosto spolehlivý řidič, který při převážení Františkových koní strávil za volantem stovky, nebo spíš tisíce hodin. Událost, která mohla pro Latinu, a nejen pro ni, dopadnout opravdu tragicky, však s jeho šoférováním nesouvisela. Latina se totiž jednou venku Petrovi vytrhla, porazila ho a vydala se směrem k nedaleké železniční trati, na kterou pak skutečně vběhla. Tenkrát to tam ještě nebylo oplocené, k tomu došlo až daleko později. Žádný vlak tudy tenkrát naštěstí nejel. Několik koní ve stájích v Lysé však v minulosti skutečně blízkost kolejí odneslo. Ze stáje trenéra Vítka to sice žádný nebyl, ale jeden, Marath, k tomu asi před deseti lety neměl daleko.

Šedesát dostihových let Františka Vítka ve dvaceti čtyřech kapitolách
Vlastimil Smolík řešil tedy derbyové dilema ve své obdivuhodné jezdecké kariéře dvakrát. Dvakrát mu jeho trenér František Vítek nachystal pro nejvýznamnější klasický dostih po dvou koních vynikající výkonnosti. A vždy hřebce a klisnu. V obou případech bylo prakticky nemožné poznat, který je lepší. Kdyby to možné bylo, měl by Vlasta jednou provždy tolik ceněných vítězství v derby nikoli šest, nýbrž osm. V roce 1979 vyhrál hřebec, v roce 1988 klisna. A Smolík, snad to byla jedna z hříček osudu, se vždy rozhodl pro to „nesprávné“ pohlaví. I když – rozhodl…víme dobře, že nezanedbatelnou roli v tom, na kterého koně se nakonec Vítkova jezdecká jednička posadila, hrály i jiné okolnosti. Především zájem majitelů našich tehdejších dostihových es. I to musel brát, a také bral, náš tehdy daleko neúspěšnější žokej v úvahu. Nebyl z těch, kteří si postaví hlavu a řeknou, že to bude tak a tak. A že o ničem jiném diskutovat nehodlá.