23. kapitola: OD CENTURIE K LYKEIONOVI (4. část)
Naděje i obavy      
Naše výprava se z německého Müllheimu vrátila krátce po pozoruhodném datu – 17. listopadu 1989. Dnu, který stál, jak se později ukázalo, na samém počátku radikálních, zásadních společenských změn. Podobně jako více než čtyři desetiletí předtím 25. únor 1948. Od nuly ovšem nikoli nalevo, a tedy do minusové polohy, nýbrž napravo, směrem ke kladným znaménkům. Obrovská změna, kdy se mnohé obrací totálně naruby, čekala v nejbližších měsících a letech i dostihový sport.

23. kapitola: OD CENTURIE K LYKEIONOVI (3. část)

Náhradník za favorita

Nikos jako jednoznačně se rýsující favorit derby tedy vypadl ze hry. Františka to samozřejmě hodně zaskočilo, stejně jako Vlastu Smolíka. Oba nesli teď už jistou neúčast svého nejlepšího tříletého koně v derby těžce. Nezbylo, než aby na osvětlenou předderbyovou scénu vystoupila z poněkud potemnělého pozadí další Vítkova akvizice. Syn nezapomenutelné Latiny, jemuž napajedelští chovatelé dali jméno Lancelot. Po rytíři známém z legend o králi Artušovi a Svatém grálu. Lancelot, na rozdíl od Laténa, neměl za otce Mehariho, pocházejícího z francouzského chovu, nýbrž „Ira“ Amyndase. Lancelot byl nepochybně méně kvalitní kůň než Nikos. A podobně jako jedna z jeho předchůdkyň, Centurie, enfant terrible tehdejšího Františkova ansámblu ve stáji v Lysé. Typický hřebec, až příliš „veselý a friš“, který „chodil“ po koních, rád se vzpínal a byl dost nevyzpytatelný. Vlastimil Smolík, a to se stávalo málokdy, ho příliš v lásce neměl. Nedůvěřoval mu. Sedl si na něho jen při rychlé práci. Jinak se Lancelotovi v tréninku věnoval jeho ošetřovatel a pracovní jezdec Petr Olšaník. 

23. kapitola: OD CENTURIE K LYKEIONOVI (2. část)
Sonda do stáje
Vítězka St. Leger, korunní princezna Jarní ceny klisen i Velké jarní ceny, a také nejlépe hodnocený tříletý kůň v generálním handicapu roku 1983 Centurie zůstala na dostihové dráze i jako čtyřletá. Na počátku nové sezóny provedl Dostihový zpravodaj důkladnou sondu do aktuální situace v našich dostihových stájích. V části věnované tréninkovému středisku Františka Vítka v Lysé nad Labem se uvádí:

23. kapitola: OD CENTURIE K LYKEIONOVI (1. část)
Lincolnka
František Vítek se nikdy netajil tím, už jsme se o tom také zmínili, že s koňmi, které trénoval, se při jejich odchodu ze stáje vždy loučil těžce. Zvlášť s těmi, s nimiž si nejvíc porozuměl a které výkonnostně dovedl na vysokou úroveň. Takových odchodů a takových loučení bylo pochopitelně mnoho. Dostihová kariéra plnokrevníků je zpravidla velmi krátká, trvá jen několik sezón, nezřídka pouze dvě. Kvalitní klisny odcházejí do chovu často jako tříleté. To se může týkat, i když zdaleka ne v takové míře, i hřebců. Ti přece jenom běhají, a běhali i za Františkových časů, obvykle déle, někteří dokonce daleko déle. Za všechny můžeme uvést Laténa, který pokračoval v kariéře, i po odchodu z tréninkového střediska v Lysé nad Labem, do svých 10 let.

22. kapitola: MÍTINKOVÉ REMINISCENCE (4. část)

Ano, s jistou nadsázkou řečeno, na mezinárodních mítincích nás čekali po delším půstu tři tučnější roky. Střed osmdesátých let byl pro československé ekipy úspěšný. Podařilo se navázat na cenná prvenství Latiny z Budapešti a Nikolase z Prahy. Hlavní úlohu při tom sehrál další Františkův svěřenec Kleón. Jediný náš kůň z éry jejího federativního uspořádání, který zvítězil ve dvou po sobě následujících ročnících. Jinými slovy řečeno – jediný, který dokázal své mítinkové vítězství hned v další sezóně obhájit.

22. kapitola: MÍTINKOVÉ REMINISCENCE (3. část)

Moskevský výprask
V tuctu koní, kteří nakonec dva tisíce kilometrů dlouhý očistec na moskevský mezinárodní mítink přestáli, bylo těch klisen pět. Mezi hřebci nechyběl ani čerstvý vítěz Československého derby Cedros z chuchelské stáje Hřebčína Napajedla, a tedy chlouba trenéra Jaroslava Maška. Cestu do Moskvy po „vlastní ose“ přestál i jiný zajímavý kůň, tehdy čtyřletý. Slušovický Essex trénovaný Václavem Chaloupkou. Právě tato dvojice se o čtyři roky později a víc než půl století po Gyi Lovam! s Rudolfem Poplerem vydala do Liverpoolu a startovala v Grand National Steeplechase.

22. kapitola: MÍTINKOVÉ REMINISCENCE (2. část)

Hoppegartenské zklamání
Berlínský mezinárodní mítink roku 1979 byl oproti tomu, kterého se František zúčastnil více než dvě desítky let předtím podstatně skromnější. A to po všech stránkách. Šest dostihových dnů jeho programu se smrsklo na dva. Běhalo se poslední srpnovou a první zářijovou neděli. Opulentní hody, které provázely Františkovu mítinkovou premiéru po celých sedm týdnů pobytu, po němž se vrátil do všedního života o stejný počet kilogramů těžší, a navíc i notně zlenivělý, byly jen dosti kuriózní vzpomínkou. Samotný Hoppegarten byl stále velkolepou dostihovou arénou se znamenitým zázemím, ale přece jen jako by trochu zevšedněl, zešedl. To si František uvědomoval i při několika předcházejících, nemítinkových návštěvách.

PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (6. část)

Dokonáno jest… 
Vše bylo předběžně dohodnuto tak, že Kleón odběhne v Mnichově 15. září 1985 jeden dostih. Pokud podá výkon, který zaujme, přejde případně po určité době strávené doma do německého tréninku. Podobně jako Redakta, kterou měl v pronájmu jeden Mittelsteinerův známý, původem Američan. Sám Mittelsteiner o něm mluvil jako o gangsterovi. Je však třeba říct, že Redaktě se v Německu dařilo. Jak odborníky, tak diváky, zaujala.
Byly to takové časy. Všechno za železnou oponou se jevilo lákavě. Jako šance, kterou je třeba využít. Právě s tím kalkulovali mnohdy lidé, kteří si takovou důvěru třeba ani nezasloužili. Ne že by ji chtěli vyloženě zneužít. Třeba však takové možnosti, jak se nám to jevilo odtud, ani neměli. Bůh suď, bylo-li v tom více snahy po dobrém kšeftu, nebo zda chtěli skutečně pomoci.
Když bylo Františkovi jasné, že s výjezdními doložkami pro něho i pro Vlastu Smolíka je amen, zvažoval, jestli tam samotné koně, z nichž každý měl startovat v jiném dostihu, vůbec má poslat. I když všechno bylo už tak rozběhnuté, že by bylo bývalo obtížné to zastavit. Jedním z velkých problémů bylo jezdecké obsazení. V tom ovšem pan Mittelsteiner žádnou potíž neviděl. Řekl, že žokeje, a dobrého žokeje, pro Kleóna má. 
Při cestách do Československa doprovázela Tomáše Mittelsteinera mladá Němka. Jmenovala se Regína. I ona pracovala na závodišti v Kolíně nad Rýnem. Několik let předtím se vyučila, jenže pak se nechala reamaterizovat. Jako amatérka jezdila občas i u nás. Hlavně pro tehdejšího trenéra Tochovic Jaroslava Kunčara. A pan Mittelsteiner, který oba Františkovy koně v pořádku dovezl na mnichovské závodiště, posadil na Kleóna v Mnichově Regínina přítele. Což ovšem nebyl ani trochu zkušený jezdec. Navíc předtím jezdil jen překážkové dostihy. To tady ovšem nikdo netušil.
V sobotu, den před dostihy, koně na mnichovské dráze kentrovali. Kleón přitom ztratil podkovu. Další špatné znamení? Takových podkov ale koně ztratí…Vzápětí mu dali novou.
V neděli 15. září (v ten den se v Karlových Varech, kde byl i František Vítek, konal St. Leger), vstoupil Kleón naposledy v životě do startovních boxů. Před ním byla trať dlouhá jen 1400 metrů. Ani to nebylo samo o sobě ideální. Jenže dostih, délkou distance pro něj vhodnější, vypsán nebyl. Na startu Kleón zaváhal. Patrně i vinou jezdce, který rozhodně nebyl pilotem formule jedna, jímž v porovnání s překážkami dostihy rovinové jsou. Na kluzké, deštěm vydatně zkropené dráze se dlouho nemohl dostat na nohy. Navíc, zvyklý na střelhbitého Vlastu Smolíka, musel být v sedle s jezdcem, jenž se více než kvalitnímu rovinovému žokejovi podobal pytli brambor, nepochybně nesvůj. Přesto, zvyklý bojovat a vítězit, pustil se československý hřebec do stíhání soupeřů, kteří mu utíkali. Snad svou roli v těch nešťastných okamžicích sehrál i jeho trochu zvláštní cval. Všemi těmito nepříznivými okolnostmi byl Kleón nepochybně vyveden z míry. Nechtěl se však dát. A právě to se mu zřejmě stalo osudné. Možná si sám, v jakési pohybové křeči, „zašlápl“ zadní nohou tu přední…  Bylo to hrozné zranění. František to později viděl na fotografii. Nedávalo ani nejmenší možnost uchovat Kleóna při životě…

PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (5. část)

Začalo to Velkou květnovou
Ani Kleón, stejně jako Nikolas, nebyl kůň kdovíjak odolný. Spíš měkota než nezničitelný stroj na běhání. Jeho mohutná tělesná konstituce mohla vyvolávat opačný dojem, ale nebylo to tak. Jeho zdraví, jeho pohybový aparát bylo třeba neustále hlídat.
I proto Kleón, nejnovější monarcha československých dostihů, vyběhl v roce 1985 podstatně později než v předcházející sezóně. František Vítek mu premiérový, a hned velmi ostrý start, nachystal až do chuchelské Velké květnové ceny, která se konala 19. 5. Od posledního hřebcova vítězství ve Velké ceně hlavního města Prahy uplynulo téměř sedm měsíců. Ale Kleón očekávání nezklamal. Svůj jubilejní desátý start proměnil na mílové distanci v osmé vítězství, navíc opět jednoznačné. Přitom měl velmi silné soupeře. S řadou z nich sváděl souboje, a vždy úspěšné, už jako tříletý. Teď jich bylo celkem sedm. Dva byli jeho vrstevníky, čtyři byli starší. Do čela dostihu se Kleón se Smolíkem dostal už v první polovině cílové roviny a vyhrál o tři a půl délky před druhým Nikolajem a o pět půl před třetím Mysem. Z dalších známých Kleónových konkurentů byl Pittsburgh čtvrtý, Mauritius pátý, klasický vítěz z minulé sezóny (Velká jarní cena) Zorro poslední, osmý.
Druhou červnovou neděli vyslal František Vítek Kleóna do Ceny Jazdectva o 200 metrů kratší. V dostihu na 1420 m (s falešnou bariérou) podal velký výkon motešický hřebec Mys, který téměř rok neporaženého Kleóna v posledních metrech dostihu doslova přesprintoval. O vítězi rozhodla až cílová fotografie. Na její vyvolání a vyvěšení čekaly před cílovou věží stovky lidí, kterým se nechtělo věřit, že Kleón nevyhrál. Ale bylo to tak. Mys s žokejem Dolejším byl v cíli o hlavu dříve než Kůň roku 1984 s žokejem Smolíkem, jemuž mnozí porážku jeho hřebce do značné míry přičítali.
14. července vidělo Kleóna se Smolíkem dějiště jejich nádherného vítězství na mezinárodním mítinku socialistických států v Berlíně v předešlém roce. Hřebec se tu se svým stálým jezdcem zúčastnil populární Hoppegartenské míle a opět našel přemožitele. Dokonce dva. Vítěznému Orantesovi z NDR podlehl o jednu a půl délky, druhému Vilniusovi z Polska o pouhý krk. Byla to však poslední Kleónova porážka, celkově čtvrtá, v kariéře. Do jejího konce však pohříchu zbývaly pouze dva dokončené dostihy.

PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (4. část)

„Matlák“
Dostal jméno po aténském státníkovi, který žil v pátém století před naším letopočtem. Na svět přišel, stejně jako Nikolas, v napajedelském hřebčíně, ale o šest let později. V roce 1981, kdy se Nikolas stal Koněm roku a kdy se také s dostihy rozloučil. Na rozdíl od Nikolase byla však kariéra dalšího Behistounova syna Kleóna (Behistoun – Kleopatra) až příliš krátká. Netrvala ani celé dvě sezóny. Přesto se natrvalo zapsal nejen do srdce svého trenéra Františka Vítka, žokeje Vlastimila Smolíka a dalších přímo zainteresovaných osob, nýbrž všech lidí u nás, kterým učarovaly dostihy. A to přesto, že tragicky, nešťastně a svým způsobem i nesmyslně, odešel na vrcholu své výkonnosti. V době kdy by byl dál potvrzoval své mimořádné kvality.
František si ryzáka Kleóna ale oblíbil až po určitém čase. Když zjistil, že patří mezi nejlepší z koní, kteří mu kdy byli svěřeni do tréninku. Od počátku si však byl dobře vědom jeho nedostatků. Proti vytříbenému Nikolasovu stylu byl Kleón vlastně vyložený „matlák“. Jeho cval, jakkoli typický, nebyl prostě nic moc. To nebyla u Behistounových potomků kdovíjaká výjimka, někteří „utíkali“ prostě divně. A Kleón patřil mezi ně. Kam se hrabal na svého předchůdce. Elegána, prince, fešáka Nikiho…  
V prvních měsících dělal Kleón, který také neprošel napajedelskou dražbou, svému trenérovi opravdu starosti. František dokonce určitou dobu uvažoval o tom, že ho snad vrátí domů. Do Napajedel. Ač si s ním ve stáji dávali všichni opravdu velkou práci, a nejvíc si lámal hlavu František, neuměl Kleón dlouho vlastně vůbec nic. Jako dvouletého si ho František ani neodvážil poslat do žádného dostihu. Ne proto, že by nebyl zdravý, jako se to stávalo, předtím i potom, v mnoha jiných případech. Nýbrž proto, že Kleónovi to opravdu nešlo. Přesněji řečeno neběhalo.